Gymnázium mezinárodních a veřejných vztahů se mi za ta léta studia stalo mnohým, nejen školou. Je s ním spjata velká část mého života, která mi pomáhala se proměnit v osobnost, kterou jsem dnes. Mám naň vzpomínky, které si ponesu po zbytek svého života a které se netýkají jen srandiček, které jsme vymysleli mezi sebou, ale i zážitků, které jsem prožila s profesory a vůbec všemi lidmi, kteří o školu a její studenty pečují. Vždy ke mně byli vstřícní a starali se o mě téměř jako o vlastní. Byli plní pochopení ve chvílích, kdy bylo ouvej, a smáli se, když bylo proč. Brali mne jako přítele, ale zároveň mi nikdy nedovolili se chovat nepatřičně a včas mě „zkrotili“.
Nastávaly chvíle, kdy jsem to chtěla vzdát a odejít od toho, zejména co se týče jazyků, protože to je jedno z nejtěžších odvětví studia vůbec, naučit se dorozumívat cizí řečí. Byla jsem naštvaná a nechtělo se mi jít dál. Každý jsme potřebovali něco trochu jiného. Profesoři však byli trpěliví a hlavně nápomocní a jejich profesionální přístup přinesl ovoce. Když jsem došla určité hranice, profesoři mne jednoduše nahnali (i s mými hormony ) zpátky.
Dnes mám rok do maturity a pilně se učím. Pochopila jsme, že nejlepší přístup je se učit a dělat práci, která je mi zadána, k čemuž došlo právě díky školnímu sboru, který mne nikdy nezklamal a provedl mě bouřemi mládí v bezpečí a v klidu. Dnes beru rozum do hrsti a začínám se starat o svou budoucnost.
Děkuji.