Výprava našeho gymnázia (37 studentů) právě překročila hranice Velké Británie a již se nachází na území Skotska. Na cestu jim svítí Slunce, tak doufejme, že pěkné počasí jim vydrží celý pobyt.

Media jsou nyní plná článků o kauze ředitele jedné základní školy v Praze 8. O co stručně šlo. Ředitel školy reagoval na drzé a nevhodné chování dlouhodobě problematického žáka pohlavkem, který způsobil žákovi dočasné zhoršení sluchu a psychickou újmu. Stalo se tak při výuce, tedy před zraky spolužáků. Proti tomuto postupu ředitele školy se důrazně ohradila matka žáka a podala na ředitele školy stížnost. Tou se již od incidentu, který se stal na jaře, zabývala Česká školní inspekce a též městská část, která do funkce ředitele školy jmenovala. Výsledkem řešení stížnosti jsou rozporuplné závěry a neodvolání ředitele z funkce. Tato událost vyvolala mezi učiteli školy, rodiči, žáky i celou veřejností bouřlivé reakce, které jsou jak ve prospěch ředitele, tak v jeho neprospěch. Ředitel školy situaci vyhodnotil tak, že se matce i žákovi ihned omluvil, zaplatil městské části 4000Kč pokutu a připustil své pochybení, dokonce podal žádost o odvolání z funkce. Zástupci městské části žádosti nyní vyhověli. 

K této události jsem přečetla mnoho článků a reakcí novinářů, odborníků či rodičů a jak to v demokracii bývá, k jednoznačné shodě či návodu, jak takovéto situace řešit a jak se k nim postavit, zdaleka nedošlo. Dobře rozumím argumentům zastánců pana ředitele. Jeho osobu obhajují dlouholetou zkušeností (ve školství je 36 let, ředitelem je deset let), argumentují tím, že v mimořádných školních situacích je takovýto postup pochopitelný i možný a že, když nevychovávají dítě rodiče, musí tak činit škola, na jeho práci se dívají  komplexně a v dlouhodobém horizontu, vyzdvihují jeho přínosy, zásluhy a úspěchy, které jednoznačně zaznamenávají. Volají po toleranci, pochopení a odpuštění, zlobí se na ty, kteří ředitele odsuzují a požadují trest. Navíc varují před tím, že když tento incident způsobí odvolání ředitele školy, bude to signál veřejnosti k tomu, že rodiče drží učitele i ředitele v šachu a mohou rozhodovat o jejich bytí či nebytí ve škole. Toť jeden úhel pohledu na věc. 

Protistrana však jednoznačně hodnotí chování ředitele jako nepřijatelné a nepřípustné. Argumentuje tím, že ředitel školy by měl být nejvyšší autoritou a že nemůže volit tyto prostředky výchovy, neboť tím dává příklad svým kolegům a ve škole jsou přece tělesné tresty zakázány. Odpůrci ředitelova chování tento incident hodnotí jako jeho selhání a odmítají připustit, že by mu toto chování  mělo projít a že by dál pan ředitel svoji funkci vykonával. 

A co si o tom myslím já? Každopádně je to nešťastná a politováníhodná situace, která způsobila odchod jednoho dobrého ředitele. A jestli bych zvedla ruku pro jeho odvolání? Zvedla. Jsem přesvědčená o tom, že ředitel školy musí být ten, kdo jedná uvážlivě a bez větších emocí, situace neeskaluje, nenechá se vyprovokovat, je smířlivý a klidný. Být nejvyšší autoritou je těžká role a ještě těžší je jí být za každé situace. Vždyť i my ředitelé máme někdy sto chutí zvýšit hlas nebo i zařvat na učitele nebo žáka. I my máme slabé chvilky, kdy se nám chce brečet nebo kdy chceme být litováni. Ničemu z toho, ale nesmíme dát volný průchod. Ředitel (a vlastně i učitel) musí mít vysokou schopnost sebeovládání a sebekázně, musí být maximálně vnímavý a empatický. Měl by vždy a stále prokazovat úctu a respekt k druhému člověku, byť by to bylo nevychované a drzé dítě. Se skutečností, že všechny děti nebudou harmonicky vychované, musíme počítat. A že takovýchto dětí přibývá je smutným faktem, s kterým musíme umět pracovat a přizpůsobit se mu. Fyzické tresty mohu možná fungovat v rodině, a i tom se dnes vedou spory, do školy ale prostě pohlavek nepatří. Připouštím, že učitel i ředitel může jakkoliv selhat, může se to stát komukoliv. Pak by ale mělo následovat přijetí vlastního selhání a vyvození patřičných důsledků. To zmíněný pan ředitel udělal a tím prokázal svoji kvalitu a sílu. 

Mgr. Renáta Zajíčková, ředitelka gymnázia