Nelehký osud soukromých škol aneb jak jsou financovány soukromé školy
- Zveřejněno v Blog školy
Tímto článkem chci reagovat na časté dezinformace široké veřejnosti na financování soukromého školství. Moje téměř dvanáctiletá zkušenost dokonce říká, že leckdy i odborná školská veřejnost žije v mylné představě o tom, jak je soukromá škola financována. Mylně se většina lidí domnívá, že soukromá škola dostává z veřejných zdrojů stejnou částku jako školy státní a k tomu má ještě školné od rodičů. Tak tomu samozřejmě není. Po roce 1989 v rámci nastavení demokratizačního procesu vznikla možnost umístit své dítě do soukromé školy. Ta se stala alternativou ke škole státní. Měla být tak trochu jiná, a to například v přístupu k žákovi, ve školním klimatu, ve způsobu vyučování. Soukromé školy se po revoluci množily jak houby po dešti. Vznikaly především školy mateřské, pak střední a později vysoké. V současné době je veliký boom soukromých škol základních. Školská pravidla pro fungování a především hodnocení soukromé školy byla hned od počátku stejná jako u státní. Školský zákon platí více či méně pro všechny školy stejně, pro soukromé školy se stal alfou a omegou zákon č.306 Sb. O poskytování dotací soukromým školám. který ale řeší pouze financování.
Základním atributem soukromé školy se stalo školné. Bez něho žádná soukromá škola nemůže existovat. Školné je druhým zdrojem příjmů po státních dotacích. Z něho se hradí veškeré výdaje související s provozem školy (např. pronájmy, energie, služby, veškeré materiální nebo technické vybavení, učebnice, školní pomůcky nebo vzdělávání učitelů). Toto u škol veřejných pokrývá zřizovatel – obec nebo město, a tak když má pan ředitel nadstandardní vztahy s představiteli obce a nebo je to pan ředitel na svém místě, má skvěle vybavenou školu, když zlobí a nebo je bez potřebných schopností, peníze k němu možná tolik neputují, ale chod školy to zásadně neovlivní. Obec (město) si přece nemůže dovolit nechat padnout školu na kolena! To ředitel (zřizovatel) soukromé školy musí plátcům školného, tedy rodičům, stále mimořádnými výsledky dokazovat nutnost takové nebo onaké výše školného, musí produkovat zřejmou přidanou hodnotu. Kdyby tak nečinil, ztrácel by klienty. Ředitel soukromé školy musí stále vyvažovat kvalitu s kvantitou (a zde je asi zakopaný pes negativního vnímání soukromých škol veřejností, k tomu se dostanu v jiném článku). Co se týče státních dotací, soukromá škola může dostat po splnění daných kritérií od 60% do 90% normativu na žáka. Rozhodující pro přiznání výše dotací je hodnocení České školní inspekce a každoroční výsledky auditu. Celý objem dotací je určen pouze na mzdy zaměstnanců. Chce-li ale soukromá škola učitelům přilepšit za vyšší pracovní výkon, musí již použít část peněz ze školného. Přestože se dotace vypočítávají podle předem daného klíče, ve výpočtech se vyskytuje mnoho proměnných, které soukromé školství nemůže ovlivnit a které bohužel soukromé školy již léta diskriminuje.
Tak jako u škol státních i u soukromých je již léta měrnou jednotkou žák. Při stanovování výše dotací se vychází z počtu žáků dané školy. A zde jedna malá (velká) nespravedlnost. Státním školám se vyplácí dotace na základě jednorázově poskytnutého údaje ze září daného školního roku. Dojde-li v průběhu roku k pohybu žáků, dotace to zohledňují pokřiveně. Takže, když přejde žák z jedné školy na druhou, povinností první školy není tuto informaci příslušnému úřadu poskytnout, druhé škole se dotace o tohoto žáka zvýší. Škola soukromá musí každý měsíc pod pohrůžkou odebrání dotací posílat na krajský úřad přesné počty žáků přepočítávané podle nesrozumitelných koeficientů a na základě případných změn se dotace aktuálně upravují. Samozřejmě, že tento postup je správný a logický, jenom je škoda, že neplatí i pro školy veřejné. Třeba jenom v tomto momentu se těmto školám nehospodárně vydávají dvojmo dotace na jednoho žáka.
Momentálně se na nás hrne reforma financování českého školství. Meritum problému je ve stanovení měrné jednotky pro výpočet dotací, tedy na základě čeho bude škola dostávat státní příspěvek. Zda-li na základě počtu žáků ve škole (jako je to teď), nebo na základě počtu žáků ve třídě a nebo na základě počtu učitelů na třídu (školu). Ani jeden systém nebude úplně spravedlivý. Školy nemají stejné podmínky ať už dané lokalitou, velikostí, zřizovatelem nebo strukturou obyvatelstva. Nemůžeme přece po speciální škole chtít, aby měla ve třídách přes třicet žáků, což třeba může unést gymnaziální třída, nebo nemůžeme v menší obci očekávat školu se stovkami žáků. Myslím si, že i menší školy mají své místo v našem školském systému a nastavením nepromyšlených pravidel by mohlo dojít k likvidaci tohoto školského segmentu.
