Studujte v zahraničí aneb cesta za poznáním

Dlouho jsem přemýšlela, jakou silnou myšlenku při bilancování konce jednoho roku a začátku dalšího sdělit. Myšlenek mě napadalo hodně, ale nebyla jsem si jistá, zda budou dost nosné, zajímavé a čtivé. Poselství a vzkazů, jak vnímat, přijímat a hodnotit  svět nebo sami sebe, slyšíme z médií dost a dost. Snad každý z nás přečetl či slyšel Čtyři dohody, každý z nás ví, že máme dodržovat desatero, že máme milovat bližního svého a že základem harmonického života je funkční rodina. Přesto se nám lidem nějak nedaří s těmito pravidly být vždy v souladu. A já vlastně ani nevím, jestli my lidé jsme na tyto požadavky vybavení. Jestli si toho na sebe nenakládáme moc. Máme milovat naši zem, náš domov, máme uctívat tradice a symboly, ale zároveň se o toto vše musíme umět podělit s někým, kdo je z jiného těsta, má jiné tradice, jiné vnímání světa, má jiné potřeby a přání. Je mi jasné, že o to musíme usilovat, a to především v zájmu zachování nás samotných. Ale je to těžké, hodně těžké.

Aby naše děti byly jednou schopné lépe odolávat složitostem a těžkostem multikulturního světa, měli bychom je na to systematicky připravovat. Měli bychom je  vybavit  takovým charakterovým profilem, který jim umožní důstojně přežít, a to ještě nejlépe  s vysokou mírou kvality svého života.

Jako ředitelka školy se setkávám ve stále větší míře se skutečností, kdy rodiče umožňují svým dětem absolvovat část studia v zahraničí. Dávají jim možnost poznat hlouběji jinou kulturu,  zažít odlišný přístup ke studiu, práci, k sobě, k přátelům, povinnostem nebo třeba k přírodě, dávají jim možnost pochopit proměnné našeho života. Vnímám tyto příležitosti právě za jeden ze systematických a mimořádně potřebných kroků k dosažení silné výbavy dnešního mladého člověka. Dívka či chlapec, kteří opouští na rok teplo svého domova, projdou obrovskou kvalitativní proměnou. Ze zahraničí se vždy vracejí posílení, jistější, vyspělejší, komunikativnější, samostatnější, tolerantnější a vřelejší. Dokážou projevovat své emoce a ví, že právě jejich pochopení  je posiluje a ne oslabuje, jako si zde my v české kotlině často myslíme. Více se usmívají. Jsou morálně vyspělejší, plní poctivě úkoly, dokážou ocenit úsilí či práci druhých, nabízejí pomoc,  jsou uctiví a empatičtější. Často se z nich stávají lídři třídy. Bývají pro učitele velikou oporou. Jsou dospělejší. Zároveň si silně uvědomují význam rodiny a vlasti. Protože mají možnost srovnávat, dokážou pojmenovat vše dobré, co mají okolo sebe, dokážou říct, proč jsem tady rád/a. Lépe rozumí souvislostem. Samozřejmostí je, že po návratu dokonaleji ovládají cizí jazyk, jsou znalí jiných reálií a utvořili si nová přátelská pouta.

Jestli tedy chceme svoje děti co nejlépe vybavit pro zřejmě komplikovanou budoucnost, umožněme jim co nejdříve získat takovou zkušenost, umožněme jim prožít nové zážitky, nové události, nové pocity, umožněme jim upevnit víru v sami sebe, dejme jim příležitost naučit se prosadit v cizím prostředí, poznat jiné lidi. Nebojme se toho, že poznají stesk, smutek, odloučení, samotu nebo třeba i zklamání. Toto vše je formuje, posiluje a dělá z nich silné osobnosti, které jednou budou lépe schopny přijímat různá rozhodnutí nebo se budou lépe adaptovat na nová prostředí, okolnosti či požadavky.  A co víc? Okamžiky návratů zpátky k nám jsou jedny z nejsilnějších a nejkrásnějších.