Sluší ženám politika?
- Zveřejněno v Blog školy
Ve vyspělých zemích už asi nikdo nepochybuje o tom, že zastoupení mužů a žen ve vedení společností nebo v politických pozicích by mělo být vyvážené. Známe mnoho příkladů úspěšných a výrazných političek, například u našich sousedů je to Angela Merkelová, ve Velké Británii Theresa Mayová, dnes i Slovenská republika má ve svém čele výraznou ženu – prezidentku Zuzanu Čaputovou. Bohužel, u nás je situace stále ještě jiná.
V českém parlamentu, ve vládě, v komunální politice i na klíčových pozicích firem či podniků je zastoupení žen zatím nízké. A navíc kdokoliv se odváží o ženách v politice nahlas přemýšlet, sklidí bouři. Ale protože je pro mě toto téma velmi silné a osobně se mě dotýká, rozhodla jsem se být odvážná a k tématu se vyjádřit. A jsem připravena na zvednutá obočí, povzdechy, nesouhlasy i pochybnosti.
A aby měl můj názor vůbec šanci na to být pochopen, považuji za důležité se nejprve jako žena představit.
Tak především jsem ráda ženou. Ráda nosím sukně, ráda se hezky oblékám, chci se líbit svému okolí. Na ploše svého PC mám květiny, líbí se mi růžová barva. Docela brzy jsem se vdala a s manželem máme tři syny. S nimi jsem strávila na mateřské téměř deset let. Baví mě vařit a starat se o domácnost. Svého manžela do kuchyně pouštím jen nerada. Umím dobře řídit auto s automatickou převodovkou i to s řadicí pákou. Docela mě baví některé „mužské“ práce jako je práce se dřevem nebo míchání malty. Do všeho se ale nehrnu. Doma máme role rozdělené. Nebrečím a nejsem hysterická. Málo využívám ženské zbraně pro prosazení svého záměru. Téměř celý profesní život trávím ve společnosti žen a vůbec mi to nevadí. Ale mám ráda i mužskou společnost. Shrnuto a podtrženo: Považuji se za normální ženskou, která si uvědomuje, že muž a žena k sobě patří a že postrádá smysl spolu bojovat o první místo.
O historickém postavení žen v našich zeměpisných šířkách se nebudu vůbec zmiňovat. Je to dlouhý a složitý příběh, který místy i bolí. Naštěstí jsem se narodila do doby a země, ve které je postavení žen a mužů rovnocenné. Přesto se i v naší společnosti vyskytují oblasti, které jsou doménou jen jednoho pohlaví. Mezi zdravotními sestrami najdete málo bratrů, mezi horníky zase málo žen. Nepovažuji to za nezdravé. Prostě každé pohlaví je nadáno určitými schopnostmi, které nás předurčují k výkonu určité profese.
Jenže ono to není tak jednoduché a nic není černé nebo bílé. Jsou totiž oblasti, kde nevyváženost pohlaví je ke škodě všech. Hodně se vyčítá našemu školství, že zde pracují téměř samé ženy a že dětem tak chybí mužský vzor. Souhlasím s tím, že pro zdravý vývoj jedince je důležitý ženský i mužský element. Ale stejně tak, jako je pro dětství důležitá přítomnost obou pohlaví, je i pro řízení chodu společnosti žádoucí, aby v institucích, které rozhodují o společné budoucnosti nás všech, byla zastoupena obě pohlaví. Jenže tak tomu u nás bohužel není. A já se ptám proč?
Je pravdou, že mě by ještě před deseti lety nenapadlo opustit děti a jejich výchovu svěřit někomu jinému. Také jsem se nechtěla vzdávat své práce, kterou miluji, a to vše s úmyslem jít dělat politiku. Zajímaly mě jiné věci, než tvorba zákonů či lokální výstavba. Pak ale děti dospěly a osamostatnily se, v zaměstnání jsem dosáhla maximálního naplnění, a tak přišel okamžik, kdy jsem volání politického světa vyslyšela. Dnes jsem komunální političkou větší městské části hlavního města a politika razantně vstoupila do mého života. Díky tomu jsem se ocitla v ryze pánské společnosti. V devítičlenné radě jsem jediná žena, mezi 43 zastupiteli je nás žen osm.
Každý den ve své nové roli vnímám, jak je nesmírně důležité, aby v politice byly přítomny i ženy. Na jednáních rady, v komisích, na zastupitelstvu se rozhoduje o věcech, které se dotýkají nás všech. A není správné, že konečné hlasování není vyváženým kompromisem mužů a žen. Představte si například situaci, kdy se rozhoduje o tom, zda umožnit dvouletým dětem chodit do školek. Zákony to umožňují a je na každé obci, zda takovou školku zřídí. A v radě, která o tom rozhoduje, sedí samí muži, a to nezřídka bezdětní. Čím je jejich uvažování ovlivňováno? Mají zkušenost s dvouletými dětmi? Dokážou pochopit potřeby dětí a jejich matek? Svoje rozhodování nejspíše opírají o pocity a zkušenosti ze svého dětství. Při společném hledání odpovědí na cokoliv je můj ženský pohled od toho mužského odlišný. Kladu si jiné otázky, než moji kolegové, mám jiné priority, volila bych jiný postup nebo komunikaci, od školek, trhů nebo od politiky mám v lecčem jiná očekávání. Prostě na svět nahlíží obě pohlaví rozdílně. To je nezvratný fakt. Kolik o tom už bylo vyřčeno slov, napsáno knih a natočeno filmů? Někdo říká, že muži jsou z Marsu a ženy z Venuše, jiný odlišné pohlaví přirovnává k jin a jang, někdo zase k proteinům a lipidům.
Doufám, že většina z nás se shodne na tom, že prospěšný nám tento stav není. Každá nerovnováha tvoří podhoubí pro nemoc a naše společnost příznaky nemoci má. A co s tím? Co můžeme udělat pro to, aby u nás bylo žen v politice nebo na klíčových manažerských místech více? Mají ženy přestat rodit děti nebo se vzdát jejich výchovy? Ve světě takové modely již existují. Mateřská do půl roku dítěte a pak hybaj do práce, kterou může být i politika. To chceme? Jiným navrhovaným řešením jsou kvóty, tedy stanovení procenta žen, které musí v politice či ve vysokých manažerských pozicích být. V mnoha evropských zemích toto opatření zafungovalo, a proto rozumím lidem, kteří v tomto mechanismu vidí řešení. Já se mu ale tak trošku bráním, protože více zdůrazňuji ženskou svébytnost a sílu naší schopnosti se jako svéprávná žena uvědoměle a zodpovědně sama rozhodnout. Navíc se obávám, že by to ve finále nepřineslo kýžený výsledek, protože by nás muži vnímali jako povinnost a něco, co musí trpět. Naše výchozí pozice by tím byla výrazně oslabena. Třetím a podle mě nejideálnějším řešením by byla skutečnost, kdybychom měli více osvícených mužů. Příkladem takového respektuhodného velikána může být náš první prezident T. G. Masaryk. Po celý svůj život propagoval moderní názory na ženu a o tomto tématu mnoho psal. Osvícení muži by totiž podporovali a motivovali své ženy ke vstupu do politiky, vytvářeli by jim podmínky pro jejich angažovanost a aktivitu, neboť by si uvědomovali, že to přináší užitek celé společnosti, tedy i jim samotným. Tento výsledek nelze zařídit jiným způsobem, než výchovou našich synů, milé maminky a dámy!
To už je ale jiný příběh.
