Ve školství se pohybuji třicet let a za tu dobu jsem zažila mnoho změn. Některé z nich byly přínosné, a tak posunuly naše školy vpřed, jiné stály za starou bačkoru, a tudíž českému vzdělávání uškodily. Školství nebylo nikdy vnímáno jako zajímavý a klíčový resort, a tak stál vždy mimo hlavní proud zájmu vládních představitelů i společnosti. Nikoho moc nezajímalo, s jakými problémy se školy potýkají, co jim komplikuje práci, za jakých podmínek pracují učitelé i ostatní zaměstnanci. Nikdo se poslední desetiletí systematicky nezabýval tím, jaká by škola měla být, jak se budoucí učitelé připravují na své povolání, jaký by měli mít profil absolventi jednotlivých stupňů a typů škol nebo jaká jsou vlastně očekávání společnosti. Po strategickém dokumentu, kterým byla tzv. Bílá kniha – Národní program rozvoje vzdělávání v ČR z počátku našeho tisíciletí, nastalo vzduchoprázdno. Žádný nový racionální dokument, který by našim školám udával směr, nevznikl. Všechny změny byly nahodilé, nesystematické a nepromyšlené. Každý nově příchozí ministr smetl ze stolu práci předchozího a z důvodu rychlého zviditelnění se na ministerstvu přijímaly nesmyslné a nepřipravené kroky. Jako příklad za všechny mohu zmínit projekt „Tablety do škol - pomůcka pro pedagoga ve světě digitálního vzdělávání“. Kde je jim dnes konec! Tablety pořízené v rámci tohoto programu už dávno zastaraly, a protože toto rádoby progresivní opatření nemělo žádnou návaznost, nikdo program dále nepodporuje, tudíž tablety téměř zmizely ze škol.
No a důsledky této neradostné skutečnosti se plíživě, ale o to silněji dostavují. V mezinárodním srovnávání téměř čehokoliv naši žáci ztrácejí body a obsazují konce pomyslných příček, zvyšuje se podíl neúspěšných maturantů, středoškoláci i vysokoškoláci přicházejí do zaměstnání bez patřičných schopností a dovedností, neumějí aplikovat vše naučené. A právě aktuálně všechny typy škol dobíhá personální krize. Všichni bijí na poplach, ale zdá se, že pozdě. Slabých míst, která naše školy mají, je nepočítaně a navíc jsou tak spolu provázané, že vlastně nikdo neví, kde klubko začít rozmotávat. Má se začít reformou základního školství či učilišť, nebo reformou financování či maturitní zkoušky, nebo reformou profesní přípravy učitelů? Kde, kdy, čím a za co začít?
Jednu věc považuji za pozitivní. Všechny problémy umíme identifikovat a popsat. Přesně víme, co naše školy trápí, co jim schází, kde zaostávají, v čem se mají zlepšovat. Máme týmy odborníků, teoretiků i lidí z praxe, kteří dokážou definovat aktuální stav našeho školství, dokonce někteří mají i recepty na jeho záchranu. Také máme možnost čerpat zkušenosti a inspirace ze zemí, kde je školství na té nejvyšší úrovni. To je dobrá výchozí pozice. Teď už jenom zbývá najít lidi odvážné a znalé a s napětím doufat, že školskou reformu, která bezpodmínečně musí přijít, účelně a vhodně nastartují a nebudou se bát přijímat i nepopulární opatření. A musí se začít ihned. Není čas čekat, do nekonečna diskutovat a přešlapovat na místě. Jedině okamžitými změnami se nám může podařit vyvést české školství z nastávající krize. Jinak se naše země dříve nebo později propadne na samé dno a ani v nejmenším neobstojí v silné mezinárodní konkurenci.
