Mám teď čerstvou zkušenost s odměňováním zkušených učitelů – supervizorů. A protože mně tato zkušenost naprosto vyrazila dech, mám potřebu o tom napsat a tím si pofoukat bolístko. :-)

Moje čerstvá zkušenost se týká Pedagogické fakulty UK. Protože edukativní proces na naší škole je na velmi vysoké úrovni i kvalita pedagogů je diametrálně odlišná od jiných škol, jsme oslovováni pedagogickými fakultami s přáním moci u nás realizovat tzv. pedagogické praxe. To znamená měsíc či dva provádět studenta magisterského oboru vyučovacím procesem. Každý takový student má za povinnost odučit alespoň 12 hodin přímé výuky (jak žalostně je to málo!!!) a zároveň realizovat náslechy u svého fakultního učitele (supervizora). Jelikož dělám všechny věci naplno, byla jsem připravena studentce magisterského oboru věnovat svůj čas a plnohodnotně ji poskytovat vzor kvalitní výuky a zároveň podrobnou zpětnou vazbu k její práci. Tento úkol by pro mě obnášel sedět na výuce a pozorně sledovat její práci, potom s ní každou její hodinu výuky analyzovat a hodnotit, pak analyzovat náslechy a odpovídat na tisíce otázek. Při součtu vynaloženého času mi tato činnost vycházela na cca 40 hodin. OK. Byla jsem ochotna pomoci našemu školství a pustit se se studentkou do toho. Pak ale přišel šok v podobě odměny za uskutečněnou práci. Pedagogická fakulta si mé práce váží na tolik, že mi byla ochotna zaplatit celých 100 Kč za jednu hodinu přímé práce, ovšem dostala bych zaplaceno za pouhých 12h. Nemohla jsem tomu uvěřit, a tak jsem vstoupila do komunikace s fakultou a ozvala se! Odpověď přišla celkem rychle a zněla, že takto je to na fakultě nastaveno a změny možné nejsou. Zaúpěla jsem, děsně se naštvala a s fakultou jsem spolupráci nezahájila.

Tento příklad uvádím jako důkaz toho, jakou úroveň má naše školství. Takto vypadá degradace  nezastupitelného a klíčového povolání. Takto vypadá pohrdání a odsouvání učitelů na okraj společnosti. Vždyť kdejaký brigádník či pomocník si vydělává více! Asi nemusím vyjmenovávat běžné hodinové taxy různých nekvalifikovaných pozic, ať je to skládání kufrů na letišti, dovoz rohlíku či pizzy nebo výměna ventilu, kdy se odměna pohybuje od 150 Kč výše. Asi nemusím připomínat, že ve firmách se konzultanti, mentoři či koučové odměňují v tisíci korunách za hodinu! 

Negativním důsledkem tohoto šíleného stavu je skutečnost, že učiteli se zpravidla stávají lidé, kteří neuspěli v jiných oborech či školách, kteří volí pedagogickou školu z nouze, kteří nemají kladný vztah k mladým lidem ani učení, kteří nemají osobnostní a leckdy ani morální předpoklady potřebné pro tuto práci. Bohužel velmi často také postrádají elementární sociální dovednosti.

Od listopadu 2017 se učitelům přidává. To je dobrá zpráva. Propast, která zde ale je, se tím téměř vůbec nezmenšuje, protože navýšení platů probíhá i v jiných profesích. Co považuji v této problematice za zásadní je skutečnost, že celý systém v odměňování učitelů je pokřivený. Nastavení mzdových tarifů je překonané, nefunkční a navíc rovnostářské. Rozdíly platů pedagogů jsou téměř minimální. Takže ten, kdo je motivovaný převážně penězi a ne dobrým pocitem, volí cestu nutného minima a nedělá nic navíc. Protože být třídním učitelem nebo vedoucím projektu je velmi náročné a zatěžující a těch pár korun navíc za to nestojí. Návrh kariérního řádu měl mnoho chyb, ale jeho úplné odsouzení zastavilo snahy nastavit efektivní a motivující odměňování, které naše školství zoufale potřebuje. 

Recept, jak rychle z této neudržitelné situace ven, nikdo nezná. Na školy se řítí personální krize velkého rozsahu. Pedagogické fakulty jsou prázdné, navíc těch pár absolventů magisterského studia do škol zpravidla nezamíří, generace těch ještě poctivě vystudovaných učitelů odchází do důchodu. Situaci by mohlo zlepšit povolání nepedagogů do škol, to by se ale musel novelizovat zákon o pedagogických pracovnících, který nastavil přísné a nekompromisní požadavky na kvalifikovanost učitelů. Toto ale cesta je. Změna ve vnímání učitelské profese ale nenastane ze dne na den. Bude vyžadovat mnoho let, peněz a úsilí.

Hodně trpělivosti nám všem!

Milí studenti, pokud zvažujete na příští školní rok studium v zahraničí, podívejte se na tuto nabídku - zajímavé stipendia do Evropy. Stačí se (nezávazně) přihlásit na stránkách AFS do 18.11.2018. Pokud máte jakékoli dotazy, zastavte se na studijním oddělení Klamovky u Mgr. Liany Beťkové.

Výročí 17. 11. 1989 – navštívíme Hrádeček a podíváme se k chalupě Václava Havla.

80. výročí Mnichova 30. 9. 1938 – navštívíme pevnost Stachelberg, největší dělostřeleckou pevnost prvorepublikového pohraničního obranného systému.

Zřícenina hradu Břečštejn – když už tam budeme. :-)

Program:

Ve školství se pohybuji třicet let a za tu dobu jsem zažila mnoho změn. Některé z nich byly přínosné, a tak posunuly naše školy vpřed, jiné stály za starou bačkoru, a tudíž českému vzdělávání uškodily. Školství nebylo nikdy vnímáno jako zajímavý a klíčový resort, a tak stál vždy mimo hlavní proud zájmu vládních představitelů i společnosti. Nikoho moc nezajímalo, s jakými problémy se školy potýkají, co jim komplikuje práci, za jakých podmínek pracují učitelé i ostatní zaměstnanci. Nikdo se poslední desetiletí systematicky nezabýval tím, jaká by škola měla být, jak se budoucí učitelé připravují na své povolání, jaký by měli mít profil absolventi jednotlivých stupňů a typů škol nebo jaká jsou vlastně očekávání společnosti. Po strategickém dokumentu, kterým byla tzv. Bílá kniha – Národní program rozvoje vzdělávání v ČR z počátku našeho tisíciletí, nastalo vzduchoprázdno. Žádný nový racionální dokument, který by našim školám udával směr, nevznikl. Všechny změny byly nahodilé, nesystematické a nepromyšlené. Každý nově příchozí ministr smetl ze stolu práci předchozího a z důvodu rychlého zviditelnění se na ministerstvu přijímaly nesmyslné a nepřipravené kroky. Jako příklad za všechny mohu zmínit projekt „Tablety do škol - pomůcka pro pedagoga ve světě digitálního vzdělávání“. Kde je jim dnes konec! Tablety pořízené v rámci tohoto programu už dávno zastaraly, a protože toto rádoby progresivní opatření nemělo žádnou návaznost, nikdo program dále nepodporuje, tudíž tablety téměř zmizely ze škol.

No a důsledky této neradostné skutečnosti se plíživě, ale o to silněji dostavují. V mezinárodním srovnávání téměř čehokoliv naši žáci ztrácejí body a obsazují konce pomyslných příček, zvyšuje se podíl neúspěšných maturantů, středoškoláci i vysokoškoláci přicházejí do zaměstnání bez patřičných schopností a dovedností, neumějí aplikovat vše naučené. A právě aktuálně všechny typy škol dobíhá personální krize. Všichni bijí na poplach, ale zdá se, že pozdě. Slabých míst, která naše školy mají, je nepočítaně a navíc jsou tak spolu provázané, že vlastně nikdo neví, kde klubko začít rozmotávat. Má se začít reformou základního školství či učilišť, nebo reformou financování či maturitní zkoušky, nebo reformou profesní přípravy učitelů? Kde, kdy, čím a za co začít?

Jednu věc považuji za pozitivní. Všechny problémy umíme identifikovat a popsat. Přesně víme, co naše školy trápí, co jim schází, kde zaostávají, v čem se mají zlepšovat. Máme týmy odborníků, teoretiků i lidí z praxe, kteří dokážou definovat aktuální stav našeho školství, dokonce někteří mají i recepty na jeho záchranu. Také máme možnost čerpat zkušenosti a inspirace ze zemí, kde je školství na té nejvyšší úrovni. To je dobrá výchozí pozice. Teď už jenom zbývá najít lidi odvážné a znalé a s napětím doufat, že školskou reformu, která bezpodmínečně musí přijít, účelně a vhodně nastartují a nebudou se bát přijímat i nepopulární opatření. A musí se začít ihned. Není čas čekat, do nekonečna diskutovat a přešlapovat na místě. Jedině okamžitými změnami se nám může podařit vyvést české školství z nastávající krize. Jinak se naše země dříve nebo později propadne na samé dno a ani v nejmenším neobstojí v silné mezinárodní konkurenci.