A zase je tu kauza, ke které se vyjadřuje kde kdo, a zase je v hlavní roli ředitel, i když tentokrát ředitelka. Samozřejmě myslím událost odehravší se v jedné střední škole na jihu Moravy, kdy do této školy zavítal český prezident, aby zde hovořil se studenty. To, jakou formou debata probíhala a co jí předcházelo, zajímá média i širokou veřejnost. A opět tu máme vyhrocené názory, leckdy velmi radikální, společnost je opět názorově rozdělená, jedni odsuzují chování a jednání ředitelky, jiní za hlavní viníky označují politiky, jiní počasí nebo náladu v zemi. Situace je nepřehledná a jako vždy složitá.
Protože jsem slíbila, že se ve svém blogu budu vyjadřovat k aktuálním otázkám právě z oblasti školství, považuji svůj článek za očekávaný. Jenže. Co napsat? Do zákulisí fungování školy nevidím, nemohu tedy tvrdit, že je situace vyústěním dlouhodobě špatné práce ředitelky školy, jak to někteří dělají. V naší škole jsme nikdy prezidenta neměli, nemám tedy pražádnou zkušenost s přípravou a průběhem takové extra události.
Dle mého názoru jsou pro postoje vyjadřujících se lidí rozhodující sympatie či antipatie k našemu prezidentovi. Je to příležitost, jak se vyhranit a pak se z toho vymluvit. A to já dělat nechci. Samozřejmě politický názor mám, a silný, ale ten budu tajně sdělovat při nejbližších volbách. Když se tedy na situaci podívám ředitelskýma nepolitickýma očima, tak ji tak dramaticky nevidím. Prostě si škola nechtěla udělat ostudu, a tak se na návštěvu se studenty připravovala. Připouštím, že nešťastně. Ředitel by byl ale hazardér, kdyby v případě návštěvy hlavy státu, a vlastně kohokoliv jiného, toto neudělal. Jak by se lidé vyjadřovali k vedení školy, kdyby studenti neměli odvahu se ptát a mlčeli by, nebo se ptali na velikost bot? Bylo by to nazýváno ignorací nebo pohrdáním nebo neprofesionalitou nebo neschopností? Možná, asi.
Při sledování vývoje kauzy a při čtení různých komentářů mě mrzí jedna věc. Nečetla jsem jediný názor či komentář jakéhokoliv ředitele školy. Nikdo z nás nenašel odvahu říct: „Ano, udělal bych to taky, přece je přirozené, že se na návštěvu (i doma) člověk připravuje“ nebo: „ Ne, to se v naší škole neděje, my se na významné návštěvy nikdy předem nechystáme. Ctíme spontánnost a přirozenost, nepěstujeme formálnost a organizovanost.“ A co je správně? Jaká míra? Někdo považuje za dostačující uvařit návštěvě čaj, jiný uklízí, peče, leští okna. A nebo taky záleží na tom, kdo k nám na návštěvu přichází?
Je mi líto kolegů z vinařské školy. Je mi líto studentů. Ať už si školu vybral sám prezident, nebo mu byla někým doporučena, výsledkem je naprostá destabilizace, chaos, rozčarování, vztek, smutek, zklamání a já nevím jaké ještě jiné negativní emoce. Dokonce to někteří odnesl i zdravotně. A já se ptám. Kdo a co teď studentům říká? Jak situaci vysvětluje? Jak ji uklidňuje? Jak velký pocit hořkosti ve škole zůstal?
A neměla by teď přijít ta nejvyšší autorita a smířlivě sdělit:“ Mrzí mě, co se tu stalo. Co má návštěva způsobila. Chtěl bych všem poděkovat ……..“
A ještě jedna věc! Důležitá! Neuvedla jsem správně, když jsem napsala, že k nám prezident nedorazil. On totiž už mezi námi byl. A nedávno. A byl vtipný, stručný a každý ho viděl rád. Jestli se chcete přesvědčit, klikněte SEM.
