Do kategorie s referencemi nám přibylo další hodnocení od rodičů jednoho z našich studentů.

Přečtěte si ZDE.

Ve středu 13. 4. 2016 proběhne exkurze na výstavu Titanic.

Účast na této akci je dobrovolná a určená pro všechny studenty vyšších i nižších ročníků gymnázia.

Exkurze začne v 15:00 na Klamovce ve třídě 6. C + 2. D (studenti ze Stodůlek mají sraz na Stodůlkách ve 14:30 a přejedou na Klamovku s doprovodem). Po půlhodinovém semináři o Titanicu přejedeme se studenty na výstaviště do Letňan, kde navštívíme samotnou výstavu.

Cena vstupenky je 190 Kč.

Ukončení akce bude na místě v cca 18:00.

Dokážete si představit, že to, co se odehrálo na třebešínské škole, by se stalo na škole soukromé? Už teď by škola neexistovala! Opustili by ji studenti i učitelé. Všude by se mluvilo a psalo o hrůzách, které se dějí právě na soukromých školách. Většina lidí by tento typ školy rušila a pálila, novináři by rozcupovali vedení i majitele školy, nenechali by na nikom nit čistou. Na škole Na Třebešíně se odvolal ředitel a jede se dál. Žádné další pochybnosti. Jenom pokrčení ramen. Vše je prominuto a zapomenuto. 

Takový je stav naší společnosti, která je plná předsudků, negativního myšlení a velmi často měří dvojím metrem. V tomto případě jiný metr pro školu veřejnou, jiný pro školu soukromou. To, co nemusí dělat či vykazovat škola veřejná, tak soukromá musí. To, co se odpouští škole veřejné, soukromé ani náhodou! A to mě samozřejmě štve.

Každý den si uvědomuji křehkost soukromé školy, každý den vnímám, jak moc je soukromé školství zranitelné. Jeden nestandardní postup, jeden problém, jedna pomluva a zvoní umíráček. Neznám další obor, kde by se tak ostře oddělovaly státní a soukromé podniky nebo služby. Dokonce v některých oborech je soukromý podnik vyhledávanější, váženější a prestižnější, například  ve zdravotnictví. Často se také zamýšlím nad tím, proč tomu tak právě je ve školství. Vždyť i v zahraničí je situace jiná, pro soukromé školství příznivější! 

Zřejmě jednou z hlavních příčin je sama podstata soukromé školy v ČR a její pozice ve školské politice. Soukromé školy u nás nemají tradici, nikdy nebyly a neměly být majoritní skupinou, vždy se jednalo o jakousi alternativu ke školám veřejným. Měly a mají být rodinné s důrazem na individualitu dítěte, více otevřené a flexibilní. Kapacitu studentů mají soukromé školy tedy nižší, a to právě z výše popsaných důvodů. Těžko se vytvoří rodinné prostředí ve škole s osmi stovkami studentů. Tato nízká kapacita je pro rodiče výhodou, pro školu nevýhodou. Protože tvoří zhruba pouze 9% všech škol (míněno základních a středních), nikdy jim nebyla věnovaná péče a pozornost. Soukromé školy stály vždy na okraji zájmu politiků, ale i odborné veřejnosti. Nějak se trpěly, to v tom lepším případě. Byla i období, kdy se hledal viník například snižování kvality našeho školství nebo neúspěchu studentů v mezinárodním srovnání.  No a soukromé školství bylo nejlepším terčem! Za to mohou soukromé školy! Berou nám studenty, peníze, snižují kvalitu….bla, bla, bla. A soukromé školy se těžko mohly hlasitě a účinně bránit. Ta hrstka spokojených rodičů většinou mlčí, ředitelé nejsou často vnímáni jako rovnocenní partneři, nikdo je nikam nezve, málo mají prostoru pro prezentaci své práce a sdělení přínosu našemu školství i společnosti.  

Dalším momentem, který vnímám jako nespravedlivý, jsou odlišná očekávání rodičů a studentů a jejich jiný přístup ke škole soukromé a veřejné. Asi proto, že soukromá škola musí vybírat od rodičů tzv. školné, je vnímána rodiči i studenty jinak. Ve škole soukromé je rodič často aktivní, hlasitě se dožaduje nestandardních informací, chce rozhodovat o vzdělávacím programu či pedagogickém sboru. Na všechno má názor a všemu rozumí. Pak jeho dítě z nějakého důvodu odejde na školu veřejnou a z rodiče se stává poslušný a nic nekritizující rodič. Najednou mu nevadí, že jeho dítě chodí do třídy s dalšími 35 spolužáky, že o dítěti a jeho docházce téměř nic neví, že jeho dítě dostane za pololetí jednu nebo dvě známky, že hodnocení je netransparentní, že na třídních schůzkách se téměř nic nedozví, pokorně stojí ve frontách na učitele, a to aby se v jedné minutě dozvěděl, že jeho dítě se jmenuje Pepíček, místo Franta (učitelé si přece nemohou pamatovat jména všech svých studentů). Takto to totiž na veřejných, především středních školách funguje. A já se ptám? Proč není i zde rodič náročný? Proč nevolá po transparentnosti a plné informovanosti? Proč se smiřuje s drilem a nudnou výkladovou výukou? Proč toleruje šikanování učitele, o kterém mu doma jistě dítě vypráví? Protože je to škola veřejná a nic tedy nestojí? Omyl! Stojí a ne málo. Jenom to bohužel není vyčíslené, a tak si žijeme ve sladké nevědomosti a myslíme si, že veřejné školství je zadarmo, a proto mu musíme vše odtolerovat. 

Co mě asi ale nejvíce mrzí, je chování některých studentů, kteří opouštějí soukromou školu.  V každé škole je určitá fluktuace studentů. Prostě mladí lidé dnes školy mění častěji, než tomu bylo v době studií jejich rodičů. Důvody jsou samozřejmě různé – především neúměrně a nezdravě velká nabídka škol, dále změna bydliště, zdravotní důvody, nedostatečné studijní předpoklady pro daný obor, změna zájmu a zaměření, leckdy útěk od problému, hledání snazší a méně bolestivé cesty a někdy i prostě obyčejný rozmar. Ať je důvod jakýkoliv, je to vždy rozhodnutí toho daného dítěte a jeho rodičů. Jsem přesvědčená o tom, že škola v tom hraje minimální roli. Přesto leckdy tito studenti, kterým byla věnována maximální péče a podpora, kopají do své minulé školy, haní ji a pomlouvají, a to především proto, aby zakryly pravé důvody svého odchodu. Vše samozřejmě potají a anonymně. Vy jste po mně chtěli, abych se učil, abych chodila do školy, abych chodila do školy včas a ještě s omluvenkou? Tak já vám ukážu! A tak píší různá vyznání a stesky o tom, jak jim bylo ubližováno. 

A opět platí! Veřejná škola i toto ustojí lépe než škola soukromá. U školy veřejné se to nebere tak vážně, čehož je střední škola Na Třebešíně důkazem.