Dáváme mnoho a chceme dávat ještě víc
- Zveřejněno v Blog školy
My, naše děti i celá společnost máme díky moderní době nekonečné množství příležitostí všechno poznat, všechno vědět i vidět, všechno zažít i prožít, všechno mít a všude být. Sobě i našim dětem dopřáváme možné i nemožné. Honíme se, hromadíme, vyděláváme a utrácíme, užíváme si, cestujeme, vaříme, nakupujeme a také se rozvádíme, léčíme, trápíme, hádáme, štveme a pak na konci všeho, unaveni životem, nenápadně odcházíme.
Proč to píši? Protože se mi zdá, že to dost přeháníme. My dospělí a především my rodiče. Chceme být naprosto bezchybní, láskyplní, velkorysí a péčí oplývající. Chceme být naprosto dokonalí. A v zájmu těchto cílů bohužel často pácháme zlo. Jsem ředitelkou již pěkných pár let a mladí lidé jsou mým dennodenním chlebem. Myslím, že dost dobře znám jejich tužby, sny, trápení i vrtochy. Mohu srovnávat, jaké to s nimi bylo včera a jaké je to s nimi dnes. A vážení. Ne vždy, co je dnes, je lepší než včera.
Naše děti jsou krásné, zdravé, dobře živené. Při jakémkoliv sebemenším kýchnutí mají profesionální lékařskou péči. My jim dopřáváme nejzdravější jídlo, nejmodernější boty, nejexotičtější prázdniny, nejoriginálnější zábavu, nejrychlejší auta, nejfunkčnější modely telefonů. Děláme všechno pro to, aby byly šťastné. Jenže to je ten kámen úrazu. Opravdu je činíme šťastnými? Je opravdu naše pachtění zdrojem jejich štěstí? A jak dlouho to jejich štěstí vydrží?
V poslední době pozoruji nárůst často bezradných, nešťastných a zoufalých rodičů. Ve jménu svého dítěte jsou téměř všehoschopní. Jsou ochotní trávit týdny, měsíce i roky výběrem té nejlepší školy, jsou ochotní trávit hodiny v kolonách při rozvozech svých dětí po fotbalech a houslích, jsou ochotní nosit dětem zapomenuté svačiny do školy, jsou ochotní bojovat za jejich zájmy, i když po tom jejich děti netouží, jsou ochotní chodit ochutnávat a pak vyhodnocovat jídlo do školní jídelny, jsou ochotní platit obrovské sumy za rodilé mluvčí ve třech letech dítěte.
Vážení, nechme naše děti žít! Dejme jim volnost a svobodu! Nechtějme po nich, aby v deseti letech uměly dokonale angličtinu! Nechme je prožít neúspěch a třeba i nějakou nespravedlnost! Nechme je čekat ve frontě na oběd! Nechme je chvíli o hladu a žízni!
Když jim vše budeme leštit, plánovat, organizovat a dopřávat, vychováme z nich ve třiceti letech vyhořelé osobnosti. Osobnosti, které již vše budou mít za sebou, které všechno budou znát, které budou mít zcestovalý celý svět, které již nic obyčejného nenadchne a nepřekvapí, které budou zvyklé na naši dokonalou péči a o sebe se nebudou umět postarat.
Vždyť jak krásný byl pocit, když jsme poprvé ve čtyřiceti letech vstoupili na neevropskou půdu nebo když jsme poprvé v dospělosti ochutnali avokádo! Jak jsme si ty okamžiky hluboce vychutnali! Dejme všemu svůj čas. Neuspěchávejme dobu. Nechme naše děti pomalu růst a vyvíjet se. Nechme je ve třech letech na pískovišti, v sedmi v družině, ve dvanácti na hřišti s kamarády a v osmnácti pod širákem! Nezaměstnávejme je od nevidím do nevidím, neřešme za ně problémy, nedopřávejme jim zážitky, na které ještě jejich duše nestačí! Když všeho budou mít méně, více si vše vychutnají a uloží trvaleji do své paměti.
Moji studenti i kolegové ode mě často slýchají jedno z mých životních kréd. To zní: Méně je více! Moje vlastní životní zkušenost tuto myšlenku jenom potvrzuje.
Přemýšlejte o tom!
