V novém vydání Živnostenských listů nyní naleznete rozhovor i s naší paní ředitelkou.

Přijímání potravy je jednou ze základních biologických potřeb. Dnes se tato potřeba dokonce  posunula i mezi potřeby psychické a sociální (vyjdeme-li pouze ze základního dělení lidských potřeb).  Našinci už zdaleka nejde jen o to se nasytit a získat tak potřebnou energii. Našinec očekává, že se mu jídlem zlepší nálada, že se u jídla dobře pobaví se svými blízkými či známými a že dokonce uspokojí potřebu krásna kolem sebe. Proto vycházejí stovky knižních titulů, často s kýčovitými fotografiemi, proto se televize hemží pořady jako S vařečkou na cestách, Jsi to, co jíš nebo Hrnec – nejlepší přítel člověka.  Ženy, muži a dokonce i děti vedou sáhodlouhé konverzace o kuskusu nebo sushi, o tom, jak se dělá dip či jak se flambuje. Prostě „žvanec“ se dostal více do našich slovníků, jídlo a jeho kvalita teď vládne našim životům. 

A přišlo to i do škol. 

Našemu školskému systému je již dlouho přičítáno k dobru, že je zaveden systém školních jídelen, kde se žáci mohou velmi levně a zdravě stravovat. Existují předpisy, které detailně stanovují, co se smí a co se nesmí vařit, jak potraviny skladovat nebo jak, kdy a kde obědy vydávat. Vzhledem k existenci školní jídelny na Klamovce jsem dostala možnost do této problematiky hlouběji proniknout a obeznámit se tak s jejím fungováním.  A řeknu vám, je to fakt síla! Problematika školních jídelen je velmi složitá a nepřehledná. Existuje mnoho protichůdných předpisů, financování je pokřivené a netransparentní, školní jídelny jsou v organizaci škol popelkami. Nedochází zde k žádnému rozvoji, k žádným kvalitativním změnám, zaměstnanci se dále nevzdělávají.  Školní jídelny jsou rigidní a nudné. Pouze, když je osvícený ředitel či vedoucí jídelny, situace je pro strávníka příznivější. 

V současnosti  mě a především paní Jindřichovou zaměstnávají školní jídelny víc, než bych považovala za nutné. Neúměrně vynakládáme čas na zajištění této služby. Vzhledem k tomu, že výuka probíhá ve dvou budovách, studenti se stravují také ve dvou odlišných školních jídelnách.  Jedno však mají obě jídelny společné – uspokojení našich chuťových pohárků, které jsou často rozmazlené a vybíravé a očekávají delikatesy a pochutiny. 

Školní jídelnu první nevlastníme, neobhospodařujeme, neprovozujeme, neorganizujeme, jenom ji užíváme jako cizí strávníci. Tudíž nemáme žádné páky na cokoliv na ní nebo v ní změnit.   Nezbývá nám tedy nic jiného, než přijmout službu takovou jaká je. V této školní jídelně to sice možná vypadá, jakoby se zde zastavil čas. Stejné umělé květiny, stejné šoulety a perkelty. Žádný pokrok, žádná současnost. Moderní trendy se do skladby a názvů jídel téměř nepromítají. Chybí zde kreativita.  

Na druhou stranu je spravedlivé říci, že jídlo se nevymyká běžným standardům. Strávníci mají výběr ze dvou až tří chodů, nabídka jídelníčku je uspokojivá. Bohužel někdy je skladba jednotlivých chodů nesladěná a nevyvážená. Někdy byste si objednali všechny tři chody, jindy stojíte bezradně před tabulí s nabídkou na druhý den a alespoň k jednomu chodu se z donucení přemlouváte. Přesto se v jídelně stravuje většina žáků a učitelů školy, chodí sem i zaměstnanci z jiných organizací. 

Druhou školní jídelnu provozujeme, i když nevlastníme.  V nájmu máme vybavení a prostory. Přípravu a výdej jídla nám zajišťuje externí firma. Situace je to tedy pro naše strávníky o mnoho lepší, nám to dává prostor pro korekci této služby. Do jídelníčku můžeme zasahovat, a také to děláme. Můžeme do jisté míry ovlivňovat kvalitu jídla i jeho komunikování studentům. Využíváme dotazníků a zjišťujeme preference strávníků při výběru oběda.  Doposud se připomínky na jídelnu téměř nevyskytovaly, a když jsme nějaké zaznamenali, okamžitě jsme se jimi začali zabývat. Bohužel velkou nevýhodou situace na Klamovce  je fakt, že prostory školní kuchyně jsou obrovské a námi nevyužité. Kapacita kuchyně je téměř 800 uvařených jídel. A naši studenti zase  v takové míře, jak bychom pro ekonomický efekt potřebovali, , na obědy do školní jídelny nechodí a raději se stravují doma nebo v přilehlých restauracích či fastfoodech nebo nejedí vůbec.

Hlavní činností školy je vzdělávání a výchova. Tomu bych se ráda plně věnovala. Školní jídelna nikdy nebude Ambientem nebo mekáčem (naštěstí). Školní jídelna bude zpravidla nabízet běžné české jídlo, které v některých rodinách dokonce vymizelo z jídelníčků. Rajská omáčka nebo krupicová kaše už dávno není hitem. 

Žijeme ale ve svobodné zemi, kde nám nikdo nepřikazuje, co máme jíst a kde (zatím). Máme možnost volby. Je teda na vás, milí rodiče jaký postoj ke školním jídelnám a k jídlu vůbec svým dětem vytvoříte, jak jim zajistíte polední stravu, která by měla být pro ně z pohledu zdravého stravování nejplnohodnotnější a nejvydatnější. Mojí letitou zkušeností z práce ve školství je, že dítě, které neobědvá ve školní jídelně, nahrazuje oběd párkem v rohlíku či pytlíkem bonbonů, a to určitě ke zdravé a plnohodnotné stravě nepatří, i když to možná lépe chutná.  

A ještě jeden důležitý postřeh. Během své profese jsem několikrát navštívila zahraniční školy a měla jsem tak možnost seznámit se s místním způsobem a nabídkou školního stravování. Některé země (např. Velká Británie, Francie či Kostarika)školní stravování vlastně nezajišťují. V objektu školy je kantýna, kde si žáci mohou zakoupit bagety, sendviče, zmrazené pizzy nebo hot dogy. Některé země školní jídelny v našem slova smyslu mají (např. Čína), ale zdaleka není nabízen takový počet chodů a zdaleka žáci nedostávají tak objemné porce. 

Mám tři děti. Všechny chodily do školní jídelny stejně jako já a směle mohu říct, že nás stravování ve školních jídelnách nikterak negativně nepoznamenalo. Nemáme z koprové, čevabčiči nebo žemlovky žádné psychické ani jiné újmy. Jsme zdraví a jíst nám chutná. Fajn by bylo, kdyby se školní stravování nebralo tak vážně a dramaticky. To, jestli dítě bude zdravé nebo obézní nebo anorektické, neovlivňují školní jídelny. Tato zodpovědnost leží pouze a jenom na rodičích.