Ze slovníku cizích slov se dozvíme, že za prioritu označujeme vše, čemu dáváme přednost před ostatním, že v porovnání k jinému zdůrazňujeme daný nárok a neslevujeme z něj. Současná vláda si za prioritu zvolila kromě důchodů i školství. Očekávala bych tedy, že minimálně na sto procent plní vyřčené, že stále a dokola zdůrazňuje důležitost tohoto rezortu, že hledá různé způsoby, jak školství zkvalitňovat, a že neslevuje z nároků. Opak je ale pravdou. Sice se pan ministr Plaga celkem snaží, ale zřejmě jeho argumentační a přesvědčovací schopnosti nejsou dostatečné, aby uhájil slibovaných 15%. Platy ve školství sice mírně stoupají, nárůst ale neodpovídá potřebám a ani slibům. To dokazuje i poslední rozhodnutí vlády, které říká, že platy se nebudou zvyšovat o původně proklamovaných 15%, ale nakonec ani ne o 10%. Bude to pouhých 8% do pevných tarifů, a to je skoro polovina původní slibované částky. Sice k tomu vláda přidala 2% pro nadtarifní složku, takže to dělá celkem 10%, ale to nepovažuji za důkaz snahy brát školství jako prioritu. A vlastně i ty 2% vnímám jako velmi nedostatečné a vlastně trapné. Jestli se má zvýšit kvalita českého vzdělávání, musí se změnit systém odměňování pedagogů a musí být přijat kariérní řád včetně adekvátního platového ohodnocení. Plošné zvyšování nemůže a nemá být jedinou změnou. Pro motivaci každého člověka je důležité vytvořit zdravé konkurenční prostředí, kde se oceňuje vysoké pracovní nasazení, profesionalita nebo proaktivita, a proto ředitelé škol musí mít prostředky pro rozlišení skvělého pedagoga od toho, kdo se moc nesnaží. Jenže k takovému rozlišení 2% opravdu nestačí. Stávku učitelů považuji za krajní a svým způsobem zoufalé řešení, jak upozornit na neplnění opakovaných slibů. Odhaluje se tím i smutná pravda, že školství prostě není prioritou.
