Není učitel jako učitel, aneb kdy chodí pedagog ke kadeřníkovi
- Zveřejněno v Blog školy
Jan Amos Komenský
„Naši učitelé nesmějí být podobni sloupům u cest, jež pouze ukazují, kam jít, ale samy nejdou.“
Aforismem jsem uvedla téma, které mě plně zaměstnává od dob, kdy jsem vstoupila na dráhu ředitelky školy. Je to téma v běžné lidské konverzaci celkem tradiční, ze školského pohledu je to téma ale náročné, leckdy rozporuplné, široké, velmi citlivé a stále aktuální. Psalo se o něm už ve středověku, široce se mu věnoval i Jan A. Komenský. Je to téma, které si vynutilo stohy popsaných papírů. Do hledáčku svého blogu jsem si tentokrát vzala učitele.
Pro mě je téma každodenním chlebem. S učiteli jsem v přímém kontaktu, a tak často o nich přemýšlím a snažím se hledat odpovědi na otázky, které mě napadají nebo které mi jsou pokládány.
Povolání učitele má mnoho přívlastků, metafor nebo přirovnání. „Je (prý) posláním, ale zároveň obživou“.“ Kdo nic neumí, tak učí.“ „ Mnohý žák prospívá špatně jen proto, že má víc rozumu než učitel.“ „Dobrý učitel chrání žáky i před svým vlivem.“ A tak dále, a tak dále. A vtipů o Pepíčkovi a paní učitelce známe také všichni dost. Navíc role učitele se v historii výrazně proměňovala a dnešní učitel není tím, kým byl před sto, dvě stě lety. Dnes má jiné kvality, jsou vůči němu jiné nároky a očekávání.
O tom všem ale psát nechci. Tímto článkem chci totiž vyseknout velkou poklonu mým dlouholetým kolegům, tedy učitelům gymnázia, kteří se mnou stáli u zrodu školy a nebo do ní vstoupili ještě v dobách, kdy byla předškolním dítětem. Jsem totiž silně přesvědčena o tom, že mají mimořádné kvality a že se v jistém smyslu vymykají běžnému průměrnému učiteli. Důkazů mám pro to hned několik, zmíním ty nejpádnější. A aby byl zřejmý právě ten rozdíl, krátce se pokusím s mírnou nadsázkou popsat průměrného českého učitele.
Takže. Průměrný český učitel není většinou ani přerostlý, ani nedorostlý, výškou je tak akorát. Někdy je hubený, někdy silný, z populačního průměru ale nevybočuje. Ke kadeřníkovi chodí před třídními schůzkami. Oblečení neodpovídá nejmodernějším trendům, je v této oblasti dost konzervativní. Pohodlné mu připadají pantofle, vytahaný svetr nebo tričko a volné kalhoty. Nejraději nosí baťoh, dámy velkou kabelu. Nevoní se. Je to tedy člověk spíše nevýrazný.
Stravuje se střídmě a do práce si nosí svačiny. Restaurace navštěvuje málokdy. Rád chodí na dlouhé procházky. Cestuje autem, autobusem nebo vlakem, málo létá. Miluje divadlo a literaturu. Někdy sportuje, ale nerad soutěží. Občas se podívá na televizi, častěji poslouchá rádio. Mezi jeho výrazné charakterové vlastnosti patří skromnost, zvídavost, zodpovědnost, pečlivost, trpělivost, organizovanost, dochvilnost nebo věrnost. Často ale neví, že se může mít rád. Navíc málo věří sám sobě a toto malé sebevědomí zakrývá rouškou dokonalosti a bezchybnosti. Zkuste někdy učitele přesvědčit o tom, že nemusí mít pravdu! Jeho vztah k povolání je silný. Těžko si představuje, že by někdy dělal něco jiného. Na svoji práci často žehrá, ale neopouští ji. Má silnou potřebu předávat, co sám nabyl. S oblibou žákům vypráví své zážitky, kterým se sám směje. Bohužel není moc kreativní a odvážný. Urputně lpí na ozkoušených věcech, nerad se pouští do neznámých vod a nerad riskuje. Není připraven přijímat kritiku, neprovádí reflexi své práce. Je dokonalý.
A já se domnívám, že přijdete-li k nám do školy, zpravidla potkáte jiné lidi. V ústrety vám jde vkusně oblečený a usměvavý učitel, který je připraven vám věnovat čas (samozřejmě, když zrovna za dvě minuty neučí). Rád Vás vyslechne. Je příjemný, vstřícný a empatický a k sobě náročný. Chce, aby se s ním jednalo korektně a partnersky, sám je pro druhé rovnocenným partnerem, a to platí i vůči studentovi. Je pracovitý. Svoji práci bere nesmírně vážně a dává jí mnoho energie. Nebrání se věci měnit a hledat nová řešení. Vzdělává se a inovuje. Je schopen a ochoten analyzovat svoji práci a dělat reflexi, přijímá konstruktivní kritiku. Hlavním smyslem jeho úsilí je příjemnou formou vzdělat studenta. Chce, aby si student věci zapamatoval, pochopil a pak aplikoval. Studenta se nesnaží „nachytat a zesměšnit“. Vždy sděluje kdy, co a jak se bude testovat či jinak prověřovat. Je ochoten studentovi pomoci a podpořit ho. Vytváří ve třídě příjemné klima, studenty se snaží k práci zmotivovat. Plně se jim věnuje po celou dobu vyučování.
Vážený čtenáři,
možná tě napadá otázka, proč o tom všem vlastně píšu? Co sleduji tímto článkem? Hned vysvětlím.
Často se naší škole vyčítá, že je u nás větší fluktuace učitelů. Předně bych chtěla říci, že to již není plná pravda. Samozřejmě, že se stane, že učitelé tu a tam odejdou, ale základ učitelského sboru je již dávno vytvořen. Je deset, patnáct učitelů, kteří zůstávají třetím, pátým či desátým rokem. Samozřejmě, že se vždy zamýšlím nad tím, proč ten či onen učitel odešel, co se stalo a co je toho příčinou? Reflektuji i svoji práci. Vždyť každý učitel prochází poměrně náročným výběrovým řízením. Není pro něj jednoduché odpovídat na všechny moje všetečné dotazy a přesvědčit mě o svých kvalitách. Selhal tedy systém, nebo člověk?
A nyní navážu na to, co jsem napsala výše. Srovnala jsem běžného učitele s tím naším. A v tom právě vidím meritum věci. Ten běžný český učitel totiž není připraven pracovat tak, jak se u nás očekává. Ten běžný český učitel není plně schopen takového pracovního výkonu, takového nasazení, není schopen ustát konkurenci. Není ochoten přijímat kritiku a činit opatření. Brání se změně. „Vždyť takto učím roky, proč bych to měl teď měnit?“ To, že je výuka například málo efektivní a málo současná, je dotyčnému jedno. Někteří učitelé svoji práci neberou vážně, využívají pouze výhody (třeba prázdniny), nechtějí ze sebe dávat nic navíc. Ke studentům mají často autoritativní vztah. Nepřipouštějí diskuzi (mohla by je přece ohrozit), nevytvářejí bezpečné prostředí. Vyhrožují. Jsou málo smířliví, vnímaví a citliví. A protože pracovní prostředí a klima školy jsou již u nás stabilní a silné, tito učitelé buď hned a nebo po čase dobrovolně odcházejí. Neztotožňují se totiž s vizemi, se stylem práce, s přístupem ke studentovi, s pracovní náplní, s pracovním tempem nebo s nároky, které jsou na ně kladeny. Samozřejmě, že v ten okamžik hledají zástupné problémy, kterými zastiňují pravý důvod svého odchodu. To je zcela přirozený a snad i pochopitelný jev.
Já jsem šťastná za všechny Ivany, Hany, Lucie, Honzy, Jakuby, Michaly, Magdy, Elišky, Dáši, Pavly, Lenky… Ti totiž dělají školu takovou, jakou ji studenti i rodiče chtějí mít. Ti jsou důvodem, proč se k nám hlásí noví studenti a proč ti současní zůstávají. A co víc? Všechny Terezky, Petrové, Matějové, Lindy, Karolíny, Julie, Matyášové, Honzové, Jany, Kristýny, Davidové, Niny, Ondrové, Štěpánové, Anežky nebo Venduly do naší školy chodí rádi! Ono je to učení s námi totiž baví!
A já v tomto směru asi nemám vyšší ambice.
