Jako ředitelka školy a jako občanka této země sleduji aktuální dění ve školství í ve společnosti. Doposud nebyla situace tak vážná, abych se vyjadřovala. Po posledních událostech mi to ale nedá a mám potřebu sdělit svůj názor a s ním obavy o osud naší demokracie, která je stále křehká a zranitelná.
A začnu kapitolou školství.
Z úst našich nejvyšších představitelů padají úvahy a záměry týkající se změn například v inkluzi, soukromém školství nebo ve školním kurikulu. Jak pravil premiér v demisi Babiš, vláda si chce „došlápnout“ na již zmiňované soukromé školy a na inkluzi. Už slovo „došlápnout“ ve mně vyvolává vztek. Nemám informace o tom, že by naše škola dělala cokoliv špatně, dokonce si myslím, že právě naopak. Jsem přesvědčena, že mnoho veřejných škol by se od nás mohlo učit a inspirovat. Soukromé školy jsou minoritním segmentem našeho školství, který nikomu nic neubírá. Navíc z ekonomických dat jednoznačně vyplývá, že tyto školy jsou pro stát levnější než školy veřejné, ze statistických údajů o počtech studentů v soukromém školství žádná hrozba k veřejným školám nepřichází. Soukromé školy byly a jsou alternativou k majoritnímu proudu škol zřizovaných obcemi nebo městy. Soukromé školy pouze rozšiřují nabídku, a dělají tak naše školství zajímavější a atraktivnější. A že existují různé kvality soukromých škol? Ano, existují, ale to platí pro školy všech zřizovatelů. Znám několik veřejných škol, které nejsou dobře řízeny, které nemají dobré výsledky a ve kterých se vzdělává minimální počet žáků. A kdyby tyto školy neměly zastání města či obce, musely by dávno skončit.
Inkluze je jiný problém. A protože je to téma složité a podle mě navíc zbytečně vyhrocené, nebudu se nyní k němu vyjadřovat.
K čemu bych chtěla sdělit své stanovisko je současný nápad změnit školní kurikula. Na mysli mám návrat tzv. dílen do škol. Za komunismu byly dílny nebo práce na zahradě povinné. Každé dítě muselo projít těmito předměty. Bylo to poplatné době a byl to především nástroj propagandy. Neznám ve svém okolí nikoho, koho by manuální práce ve škole natolik ovlivnily, že by se na jejich základě rozhodl pro práci zámečníka nebo pekaře, ale samozřejmě tuto možnost připouštím. Nicméně vrátit tyto předměty do osnov bych vnímala jako špatné a navíc zbytečné rozhodnutí. Široká veřejnost a zřejmě ani premiér v demisi a ministr školství nevědí, že rámcové vzdělávací programy jak základního, tak například i gymnaziálního školství obsahují vzdělávací oblast Člověk a svět práce. V ní jsou popsány pracovní dovednosti, jež každé dítě musí v průběhu školní docházky získat. V rámcových programech je popsáno osm praktických činností, jako příklad uvedu práce s technickými materiály, pěstitelské práce a chovatelství, příprava pokrmů nebo využití digitálních technologií. Školní vzdělávací programy 2. stupně základní školy musí obsahovat minimálně tři z nich. Žák tak absolvuje čtyři vyučovací hodiny školou vybraných tematických okruhů. Proto naši studenti na nižším stupni gymnázia absolvují předmět Mezinárodní kuchyně, kde získávají praktické dovednosti v podobě přípravy jídla a jeho servírování, proto mají v předmětu ICT zařazeno Psaní všemi deseti, také proto je na vyšším stupni zařazen předmět Leadership, který úzce souvisí s profesní volbou. Jako velikou výhodu vnímám právě tu volnost a svobodu každé školy, kdy si může dle svých materiálních a prostorových možností vybrat z nabídky. Proč tedy tuto volnost zužovat nebo ji úplně školám vzít?
Po sametové revoluci školy získaly na evropské poměry nebývalou autonomii. Ředitelům školy do vizí, cílů, vzdělávacích programů, personalistiky, komunikace nikdo „zhora“ nekecá, jak je tomu například u našich německých sousedů. Školy jsou svébytné jednotky, za které plně odpovídá pouze ředitel. Ten je pouze „svázán“ školským zákonem. Proč tuto svobodu školám brát? Že nefunguje vše, jak má? Možná to nebude v systému, ale v lidech. Možná bychom se měli více zamýšlet nad významem a zároveň úrovní konkurzů na ředitele škol, kdy velmi často nerozhoduje kvalita osobnosti uchazeče, možná bychom měli my rodiče od samosprávy očekávat větší zodpovědnost za kvalitu škol. Přísně a nekompromisně diktovat školám, co musí a nesmějí, je návratem do minulosti.
Vlastně jediným argumentem navrhovatelů „dílen“ je nástup Průmyslu 4.0, kdy bude zapotřebí technická pracovní síla (a nebo možná levná). Já dodávám, že s průmyslem 4.0 by se měla utvářet i společnost 4.0 s myšlením 4.0. Je to společenství lidí, kteří již neplýtvají zdroji, kteří spotřebovávají pouze to, co nezbytně potřebují, kteří již bezhlavě nenakupují, kteří šetří své životní prostředí, kteří nežijí na úkor budoucnosti a kteří uvažují v širokých souvislostech. Pro smart city (chytrá města) přece nebudeme potřebovat metaře, popeláře nebo zahradníky. Pro chytrá města budeme potřebovat univerzálně vzdělané a kulturní lidi. Takové, kteří budou umět citlivě navrhovat, vytvářet a udržovat zelené ulice, takové, kteří budou automaticky třídit odpad (ten odvezou chytrá auta), takové, kteří budou umět žít udržitelný život (budou využívat lokální zdroje a to, co přírodě vezmou, zase do ní vrátí). Obávám se, že takovéto myšlení a životní postoj nevzniknou u soustruhu nebo u lopaty. Takovéto myšlení vznikne ve svobodné a liberální společnosti, kde se diskutuje a ne diktuje, kde se hledají nejlepší řešení namísto příkazů a zákazů. No a o to tu především a právě jde. Téměř třicet let se učíme zodpovídat sami za sebe, téměř třicet let se učíme žít v demokracii a svobodě, téměř třicet let se učíme vytvářet a ctít zároveň dohodnutá pravidla, téměř třicet let se nemusíme bát vyjadřovat svůj názor.
Bohužel v posledních měsících se na politickém poli, ale také ve společnosti dějí věci, které bychom si před dvaceti nebo deseti lety neuměli představit. Boří se většina z toho, co bylo těžce a složitě vybudováno. Ohýbá se ústava, dohodnutá pravidla se nectí, autority jako třeba soudy jsou zesměšňovány a zneuctívány. Nebýt ředitelkou školy, mohla bych možná nad tím mávnout rukou a říct, že nějak bylo a nějak bude. Nechci a nemůžu! My učitelé stojíme před studenty a musíme jim leckdy odpovídat na všetečné a legitimní dotazy. „Pane profesore, proč demokraticky zvolený prezident Zeman nerespektuje rozhodnutí soudu a neomluví se za to, že nemluvil pravdu o Peroutkovi? On nemusí dodržovat zákony jako my?“, „Paní profesorko, proč prezident Zeman nechce po premiérovi v demisi Babišovi, že bude mít ve sněmovně 101 většinu, aby získal důvěru sněmovny, jak o tom píše naše Ústava?“, „Pane profesore, bylo by možné, aby nacista, který mlátil vězně, se stal po dvaceti letech od války členem kontrolního výboru nad vyšetřováním zločinů v armádě?“ Takovéto a podobné otázky padají při hodinách dějepisů nebo občanské výchovy. V jak složité situaci se my, učitelé, ocitáme? Máme rezignovat na aktuální dění a své názory nevyjadřovat? Máme krčit rameny a mlčet? Máme se za takové otázky na studenty zlobit? Ne, ne, ne a ještě jednou ne!!! Jsou to legitimní a správné otázky. Jsou to otázky mladých lidí, kteří jsou vychováváni i díky naší škole k liberálnímu a kritickému myšlení. Mají právo na odpověď a mají právo znát náš názor. Protože jen tak z nich jsme schopni vychovat sebevědomé a svobodomyslné občany, kteří se nenechají opít rohlíkem, protože jen tak budou schopni hájit svůj názor a stejně tak respektovat názory jiných. Snad proto se mě stále častěji vybavuje citát připisovaný osvícenému mysliteli Voltairovi: „Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale budu do smrti bránit Vaše právo to říkat“. Věřím a doufám, že učitelům, jejich studentům i celé společnosti toto právo v našem státě zůstane i nadále.
Já o to usilovat určitě budu.
